Jaký nemá být prezident

Naprosto všichni mí američtí známí se hluboce stydí za svého prezidenta. Jak je to možné? Kde se vzaly síly, které vynesly do funkce reprezentující obyvatele nejmocnějšího státu světa muže, který ani nedá dohromady gramaticky správnou větu? Můžeme spekulovat o tom, že čím větší národ, tím větší prosťáčci jsou jeho příslušníci, tohle škodolibé uspokojení nám ale vydrží jen do té doby, dokud se kritickým okem nezahledíme na našeho vlastního prezidenta.
Václav Klaus totiž působí dojmem netrpělivého, panovačného trenéra, který šlehá zlomyslnými urážkami po všech, kdo odmítají cvičit podle pískání jeho píšťalky. A to i v případě, že se zabývají nějakou daleko smysluplnější činností než je ta spartakiáda, kterou má na programu on – jenomže příslušná činnost se bohužel vymyká jeho chápání.
Mám samozřejmě na mysli jeho dlouholeté spory s „ekologisty“, mezi něž se také počítám, ale v širším záběru i jeho opozici vůči Evropské unii, vůči občanské společnosti, jeho nacionalismus, jeho slepé prosazování ideologické veteše (tento termín sám rád používá), jakou je víra ve všemocnost neviditelné ruky trhu a vůbec ekonomických sil kapitalismu, které se už automaticky postarají o všechno ostatní.
To všechno jsem pokládala za ostudu i dříve, když byl předsedou vlády, ale ve funkci prezidenta už je to neodpustitelné. Prezident by přece měl reprezentovat svůj národ v tom smyslu, že bude spíše smiřovat a uhlazovat hrany, že bude schopen vnímat a dotvářet vizi této společnosti a jejího budoucího vývoje tak, jak to reálně odpovídá konsenzu jejích příslušníků, a ne že bude demagogicky okřikovat a pérovat všechny, kdo jsou v rozporu s jeho vlastní – dosti svéráznou – vizí. Že bude schopen respektovat a tolerovat i jiné myšlenkové směry, než zastává sám, zvlášť když jeho vlastní názory jsou výstřední a menšinové. Když to shrnu, Klausovi chybí moudrost, jakou od svého prezidenta vyžaduji.
Nejvíc ze všeho se stydím za pokleslou úroveň, na jaké Václav Klaus své spory s „ekologisty“ vede. Nezaujatý čtenář jeho článků v Lidových novinách by si musel myslet, že autor ani nedokončil základní školu, neboť se tu objevily výroky jako „přírodní zdroje neexistují“, nebo „ekologie není věda“.  Docela chápu, proč Klaus stále tak zdůrazňuje, jak si doma pilně čte a podtrhuje – jeho sečtělost totiž není znát, protože jeho názory už jsou předem naprosto vyhraněné a žádná četba je nedokáže modifikovat. Je snad posledním mohykánem, který ještě nevěří v globální oteplování – dokonce i George Bush už navrhl opatření, jak tento proces zpomalit! V anketě o Zelenou perlu (antiekologický výrok roku) získal dvakrát prvenství, poprvé za brojení proti pojmu „udržitelný rozvoj“, který se ve světě dávno běžně používá, ale excentrik Klaus se s tím není ochoten smířit, a podruhé loni za krajně agresivní útok na občanskou společnost: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil a do konce svých věků proti ní bojovat.“ Přitom já osobně to cítím tak, že právě funkce prezidenta by měla představovat špičku pyramidy tvořené občanskou společností, že prezident by měl být nadstranický a „nadideologický“ a na nějaké hlubší, ústrojnější úrovni propojený se samotnou základnou oné pyramidy, kterou tvoří nikoli izolovaní, atomizovaní občané, ale struktury spontánně vznikající na lokální, komunitní, zájmové úrovni.
Napadá mě, že funkce prezidenta má svou podstatou spíše ženský nežli mužský charakter, takže by základní tvar tohoto slova měl znít spíš „prezidentka“ než „prezident“. Václav Klaus do této funkce vnesl příliš mnoho testosteronu, mužského ega a soutěživosti. Vím, že jen málokterý muž by v tomhle dosáhl jeho úrovně, ale přesto mám vizi, že by příští českou prezidentkou měla být v ideálním případě žena, nadstranická a lidsky moudrá. Na druhé straně ale chápu, že ženám se do tvrdého světa politiky nechce, jak to nedávno znovu potvrdila Helena Třeštíková.