Sedmnáct let feminismu v Čechách

Těsně po roce 1989, v době všeobecného procitání z reálného socialismu, se pojem feminismus spojoval nejspíš s Marií Kabrhelovou, traktoristkami, dětmi vyrůstajícími v jeslích, a trochu taky se zpovykovanými západními paničkami, které už roupama nevědí, co by měly ještě chtít. Počátkem devadesátých let tento obraz feminismu ještě „vylepšily“ vousaté neaktraktivní lesbičky, nenávidějící muže a toužící se na nich mstít, případně bláznivé Američanky, které vám vrazí facku, když jim dvorně podržíte dveře. Každopádně v té době nebyl téměř nikdo ochoten o otázkách kolem ženské role ve společnosti, ženských práv a rovných příležitostí uvažovat a diskutovat vážně a věcně.
Současně se o zdejší terén, z hlediska feminismu „panenskou půdu“, začaly zajímat západní feministky a jako na známou socioložku a disidentku se obracely na Jiřinu Šiklovou. Ta se spontánností sobě vlastní poskytla svůj byt v Klimentské ulici k setkáním a k založení knihovny, která pak putovala do Gender Studies, když se tato organizace postavila na vlastní nohy. Na tato setkání jsem občas chodila, i když (jako správná přetížená česká žena) ne moc pilně. První koordinátorkou genderových aktivit v Jiřinině bytě byla Jana Hradilková, která se dnes věnuje problematice lidských práv a uprchlíků.
Vybavuji si, že typická americká feministka, jaké k nám v té době jezdily, byla velmi vřelá bytost s rozevlátými vlasy, dlouhými sukněmi a ověšená korálky, velmi pozitivně vyladěná a mluvící o „sisterhood“, sesterství, tedy pravý opak nějaké militantní, agresivní mužatky. Tyto ženy byly celkem vnímavé a postupně pochopily rozdíl mezi námi a jimi, o kterém Jiřina Šiklová často psala: české ženy, zvyklé od padesátých let chodit do práce, byly proti Američankám samostatnější a nepotřebovaly si zvyšovat sebevědomí ve speciálních workshopech. Problém byl spíš v tom (tady už necituji Jiřinu), aby si uvědomily, že jejich takzvaný „přirozený ženský úděl“ znamená ve skutečnosti v mnoha ohledech znevýhodnění až diskriminaci. A že daný stav věcí, ve skutečnosti trvající jen zhruba třicet let, není neměnný a osudově daný, předurčený pevnými zákony přírody i odvěkým řádem lidské historie.
Jak dalece se posunulo obecné povědomí, je vidět z toho, že dnes už by asi výsledky ankety o feminismu těžko vypadaly jako následující příklad z literárního časopis Iniciály z roku 1992, čísla věnovaného feminismu: „Feminismus pokládám za zcela zbytečný výstřelek,“ Sylvie Grošpicová, prozaička. „Feminismus jako hnutí mne nepřitahuje a neoslovuje, bojím se výlučně ženské společnosti a k mužům mám vztah vysloveně kladný. Nemám pocit, že by naše společnost prožívala potlačení ženského principu, spíš naopak,“ Hana Třeštíková, režisérka. „Feministické hnutí je namístě jistě tam, kde chybí ženám lidská práva. Ale vůbec si nemyslím, že by se mohlo podařit zlepšit svět bez účasti mužů či proti nim. – I celá příroda je zbudovaná z pozice mužské síly, jenže to vůbec neznamená, že by v ní ženy neměly svá silná místa,“ Jana Štroblová, básnířka, publicistka. Předpokládám, že jestli tyto ženy dnes náhodou po letech znovu čtou své odpovědi, aspoň trochu se zardívají.
Situace se totiž od základu změnila. Dnes se genderová problematika učí na vysokých školách, EU poskytuje granty na prosazování rovných příležitostí, osvětu v tomto směru šíří řada neziskovek, kde najdete i praktickou pomoc v případech domácího násilí, diskriminace v práci, projevů sexismu a podobně. Jednotlivá ministerstva řeší takzvaný „gender mainstreaming“, tj. analyzují, jak jsou v různých sektorech společnosti respektovány a odráženy zájmy mužů a žen. Pro představu – z genderového hlediska může mít značný dopad třeba dopravní obslužnost (muži jezdí více auty, ženy hromadnou dopravou) nebo územní plánování (zda se v obci postaví školka nebo fotbalový stadion).
Genderová a feministická témata jsou na pořadu dne, částečně proto, že jsme se posunuli do civilizovaného světa, a částečně i proto, že naše ženy zakusily na vlastní kůži, že takzvaný „přirozený řád věcí“ funguje se značným skřípáním a poruchami, mnohdy bolestně.
Osobně tady vidím ohromný vývoj k lepšímu, ale může to být tím, že se pohybuji ve vzdělanějších a změnám otevřenějších kruzích. Občas mi někdo připomene, že v naprosté většině naší společnosti ještě panuje v tomto směru stejné temno a zabedněnost, na jaké se pamatuji z počátku devadesátých let. Je to klidně možné, někde jsem četla, že aby si člověk osvojil nějaký nový poznatek, musí ho slyšet aspoň patnáctkrát (všimněte si, jak s tím pracují reklamní kampaně). Co nám zbývá, musíme tedy vyčkat, až i většinový český človíček uslyší z TV Nova nejméně patnáctkrát třeba: „Která žena by nechtěla mít zajímavou a dobře placenou práci?“ Nebo: „Který správný muž by nechtěl zůstat aspoň rok s dítětem na otcovské dovolené?“ Nebo konečně: „Jsme v mateřské školce na jednom pražském sídlišti. Tak co, děti, čím chcete být? Madlenka se chce stát dopravní pilotkou, a tady Tomášek chce být zdravotním bratrem.“