Siločáry

Myslela jsem, že se zblázním radostí.
Už jsem se totiž děsila, že z celý úrody předvánočního nákupního běsnění mi nekápne žádnej slušnější kšeftík. A přece! Sice na poslední chvíli, nebude fakticky žádná sranda vymyslet a zprodukovat reklamní šot během dvou týdnů, ale na druhý straně nic nemožnýho. Šlo o produkty  pro mimina, plínky, dudlíky a elektronickou chůvu-robota, a jednalo se o to, aby se ty výrobky podpořily i navzájem, to znamená kdo koupí plíny, tak bude chtít i ten úžasnej dudlík a hlavně úplně nejúžasnější výkřik techniky, toho robota. Nešlo jen tak o nějakou obyčejnou chůvičku, která vám umožní šmírovat vaše mimino. Tohle byla kolíbka s hydraulickým, počítačem řízeným ramenem a kamerou, která mohla mimčo podle potřeby houpat, konejšit, zahrát mu písničku, podat dudlík nebo lahev... prostě opravdovská chůva. Neuměla akorát přebalovat. Rodiče vyburcovala, až když všechno selhalo. Bohužel ty výrobci - firma BABEX - byli tak zabedněný, že jí nevymysleli žádný chytlavý jméno. Název zněl - nebudete mi to věřit - Robotický ošetřovatel kojenců RMX-15. A k tomu leták plnej termínů, který by mohly stejně tak dobře být v hotentotštině. To mám ráda, když cpou zákazníkům samý (jistě skvělý, ale úplně nesrozumitelný) technický parametry a nechápou, že nejvíc působí starý dobrý lidský teplo!

No nic. Divous (to je staroch, kterej mě v agentuře supervizoruje) mi hned začal říkat, že to tak úplně jednoduchý nebude, protože úplně malý kojenci ještě netušej, která bije a že je potřeba být in, takže nebudou vydyndávat na svých rodičích tenhle dárek sami. Nezbyde než kampaň zaměřit na rodiče.
"Něco jako," řekla jsem,  "Ulehčete svý manželce odchov mláděte, nebuďte krutej a nenuťte ji furt toho haranta opečovávat!" - Ach jo, přiznám se, že ty malý uřvaný fakany upřímně nesnáším, tak jak mám vymyslet dobrej slogan na tohle téma? Staroch Divous mě propustil s tím, že mám přes noc vypracovat domácí úkol a vymyslet řešení, který by nikoho neurazilo, mělo patřičnou dávku sentimentality, ale přitom bylo inventivní. No to mě podrž! Ale jak jsem nad tím dumala, přece jen mi něco naskočilo: pohrajeme si s motivem Ježíška. Dejme tomu, že přicházejí mudrcové z Východu a přinášejí mu plínky, dudlíky i Robotický ošetřovatel kojenců RMX-15... to je vono. Vánoční motiv, jedno oko nezůstane suchý.
Měla jsem takovou vizi, že by to všechno bylo dobrý umístit před nějakou kýčovitou vyhlídku na Prahu. A nedělat to ve studiu, ale pěkně v reálu, jako že chudý herci ubožáčci předvádějí tuhle scénku, mrznou u toho, sněží... náhodou opravdu zrovna příšerně sněžilo, psa by nevyhnal, ale mně to připadalo pěkný a autentický. Prostě se mě zmocnilo nadšení pravýho umělce a chtěla jsem zrealizovat  tu svoji vizi co nejpřesnějc.
Takže jsem  ráno starocha Divouse takřka bez problému ukecala, že zrovna tohle a žádný jiný řešení se nejvíc vyplatí.
Rychlokvašák, kterej je v agentuře vlastně dvojka po Divousovi,  pochopitelně zuřil. Jako vždycky, když prosadím nějakej svůj nápad. Je o patnáct let mladší nežli já, je mu dvacet, veškerou kreativitu čerpá ze svejch zhulenejch stavů, což já - přiznám se - nezvládám, protože to by mě fakt porazilo - a tak má pocit, že ví všechno líp. Řečeno frází, myslí si, že "drží prst na tepu doby",  zatímco já už jsem ve svým pokročilým věku odepsaná. Ale nejvíc ho štvu tím, že (jako trapnej pozůstatek toho, že mám klasickej gympl) mi občas ujede nějaká jednoduchoučký slovní spojení typu "ad infinitum", nebo dokonce jenom o někom řeknu, že je to pěknej harpagon, a Rychlokvašák se začne vztekat, že otravuju s nesrozumitelnostma, o kterejch nemá žádnej normální člověk ponětí.
Rozhodla jsem se, že ze všech kopců nad Prahou bude nejlepší udělat tu scénu na Petříně. V podstatě hlavně proto, že Vyšehrad i Vítkov jsou mi z nějakýho nejasnýho důvodu nesympatický. Petřín mi sice není extra sympatickej, ale měl u mě jasnou prioritu. Jenomže jsem neměla tušení, jak to tam vlastně doopravdy vypadá. Na rozhledně a v bludišti jsem nebyla od školních let. Takže jsem se rozhodla, že se tam nazítří vypravím a všechno omrknu.
Ovšem ten večer jsem se naposledy cítila jakž takž happy. Nebo, dejme tomu, normálně.

V noci se mi zdál úzkostnej sen, na jaký fakt nejsem zvyklá: stála jsem před popravčí četou a zvedal se ve mně nával šílený paniky. A současně jsem se z celý svý duše těšila na tu chvíli, až budu konečně zastřelená a bude po mně. Konečně, konečně klídek a žádný starosti! Konečně nebudu muset dělat věci, který dělat NECHCI! Najednou jsem až drtivě cítila, jak mě celej můj život dusí, jak už mám všeho plný zuby a chci to ukončit. Děsilo mě jedině to, co budu muset napřed podstoupit. Kulky mi brutálně vrazej do těla, prorazej kůži, srdeční svalovinu - to když budu mít kliku! - nebo budou snad mířit do lebky? Nejvíc jsem se hrozila, že se do mě netrefěj správně a budu se dlouho, v agonii trápit. Pozorovala jsem ty vojáky, naivní mlaďoučký zajíčky v khaki uniformách, moji popravčí četu, jak se řaděj a zvedaj pušky. Podivila jsem se, že vlastně nikdo z nich není kat, nebo si jako kat nepřipadá. A to díky tý anonymitě, tomu, že jich je celá skupina a všichni dělají to samý. Pak jsem pro změnu užasla, na jaký věci dokážu v takový osudový chvíli myslet. A nad tím vším pořád převažovala strašně intenzivní touha MÍT TO UŽ KONEČNĚ ZA SEBOU! Dojít věčnýho klidu...
Probrala jsem se a rázem se mi ulevilo. Takže to nebyla realita! Ten tíživej pocit a touha uniknout ale zůstal. Navíc jsem neobvykle zaspala a připadalo mi, jako by mi někdo do lebeční dutiny nacpal těžkou péřovou deku. Byl to sen, byl to jen sen, přesvědčovala jsem sama sebe, musím teď myslet na jiný věci a ten divnej pocit se vytratí, vymizí, zemře přirozenou smrtí.
Vstala jsem a trochu omámeně jsem vešla do kuchyně, kde už si Marek vařil svůj zelenej čaj. Vyvalila jsem oči: přímo před ním stála na kuchyňským stole, vedle prkýnka s chlebem, mosazně lesklá patrona, a mířila špičkou ke stropu jako nějaká vesmírná shuttle připravená ke startu. V tý chvíli jsem VĚDĚLA, že je to přesně ta kulka, která mě měla sprovodit ze světa.
"Kdes to vzal?" zvedla jsem ji a otáčela jsem s ní v prstech, kov byl zvláštně hřejivej, hebkej, jakoby živej.
"No normálně... někdo je přines do práce, z dovolený v Jugošce, tak jsem si jednu vzal, no není hezká?"
Vlastně to vůbec nebylo divný. Marek má sběratelskou vášeň a je schopnej zakrámovat jakejkoli prostor věcma, který někde sebere. Nikdy se s ničím dobrovolně nerozloučí.
Jenže tohle... přišlo mi, že to nějak souvisí s mým osudem. A to nějak ne moc pěkně.

Dost mě odrovnalo, že na vrcholek Petřína se nedostanete autem, musela jsem se štrachat od Strahovskýho kláštera po spoustě schodů. Přitom sníh byl odklizenej jen částečně a chvílema to dost klouzalo. Ovšem zato bezva čerstvej vzduch, prostě velkej výlet za zlepšením kondice! Jenže můj stav se progresívně zhoršoval. Teda ne fyzickej stav, ale duševní. Bylo zataženo a dost zima, v těch zahradách až vzadu za Hladovou zdí, co jsem si pro pořádek taky prohlídla, byly sestříhaný živý ploty holý, bez lístků, s vysokejma sněhovejma čepicema. Celkem liduprázdno, jen zpovzdálí řvalo pár dětiček, naštěstí neviditelnejch. Hledala jsem vyhlídku na Prahu z co nejvyššího bodu. Napadlo mě, jak je to místo na vrcholku divně přeseknutý Hladovou zdí! Jako by to byl od toho Karla Čtvrtýho záměr: přerušit přirozený siločáry, znemožnit výhled po planině táhnoucí se k dnešnímu Strahovskýmu stadionu a studentským kolejím.
Pustila jsem se do hledání nějakejch náboženskejch stavbiček, který by se daly využít k tý mý vypiplávaný vánoční kampani. Podle veliký cedule se situačním plánkem pro turisty jsem jich identifikovala hned několik: kostelík svatýho Vavřince, kterej ovšem vlastní nějaká starokatolická církev - a hrdě si ho pojmenovala "chrám". No, už to vidim, jak by byli nadšený natáčením reklamy, ve který by viditelně figuroval! Z fasády na boku  kostela se nade mnou trpitelsky skláněl nějakej svatej, ale Vavřinec to nebyl. Nápis hlásal, že Adalbert, což je totéž jako svatej Vojtěch, jestli se mi to už od dob gymplu nepomotalo. Takovej konvenčně barokní, zdál se mi nevyužitelnej. Mlhavě se mi vybavilo, že ho oddělali někde v Polsku pohani, když usnul v jejich posvátným háji. Pobaveně jsem si pomyslela, že kulturní rozdíly se nevyplatí podceňovat.
Hned vedle kostela se mi ale moc zalíbila Kaple Kalvárie: jo, to by mohlo být ono! Na průčelí měla moc pěkný napůl naivistický sgrafito Ježíše a pod tím nápis: "VSTALŤ TÉTO CHVÍLE". No, to by se evidentně hodilo spíš na Velikonoce, ale na Vánoce to holt bude muset stačit taky. Takový pěkný, světlý místo. Už jsem viděla, jak před touhle kulisou sehrajeme tu scénku s mudrcema a dárkama. Super!
Pro úplnost jsem se mrkla ještě k druhý kapli s legračně pseudogotickou fasádou, trochu jako budova Bludiště, která se krčila prakticky úplně u rozhledny. Byla to Kaple Božího hrobu. Jestli je uvnitř fakt nějakej boží hrob, to jsem nezjistila, protože vyvrácený dvířka byly zakrámovaný nějakejma starejma flaškama a jiným odpadem. Kaple - vlastně miniaturní kaplička - měla legrační fasádu s různejma hvězdama pod střechou, a mimo jiný tu byla i židovská hvězda. Mezi nima byl i reliéfek nějakýho zvířete, asi lva nebo jiný útočící šelmy ve skoku. To jsem blázen proč!
Pak tu ještě byla křížová cesta, ale ta mě nějak extra neinspirovala, ani se mi nechtělo brodit se kolem jejích zastavení sněhem.
S výsledkem jsem byla celkem spokojená a doma jsem si pak zhruba naťukala scénář šotu, jak by se dal prezentovat klientovi. Ta betlémová scéna musí být trochu ve stylu potulnejch komedantů z nějakýho filmu od Bergmana. Ježíšek bude taková ta pestře pomalovaná naivistická loutka, ve stylu Kašpárka, jaký se prodávají na stáncích cizincům. Ostatní budou mít otrhaný oblečení,  tři mudrcové z Východu ovšem s nějakým pozlátkem. Jak budou přicházet, nebo ještě líp si povedou opelichanýho velblouda, tak se bude ozývat "My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám". A do toho vždycky naběhne nápis ŠTĚSTÍ a ZDRAVÍ, praští vás úplně do očí přes celou obrazovku.  Cítila jsem v kostech, že to přes lidi z BABEXU projde, nebylo to extra ulítlý, ale ani nablble nudný. Dobrá finta byla, že tam máme Tři krále, a tak to můžeme klidně přetáhnout až do začátku ledna. Já vím, že v lednu je všude v prodejích propad, ale neuškodí naočkovat diváky novým nápadem do budoucna, co by si zase mohli pořídit ke zlepšení životního standardu svý rodinky, jakmile se po těch Vánocích kapku vzpamatujou.

Tahle poměrně lepší - nebo aspoň ne úplně mizerná - duševní forma mi ale dlouho nevydržela. Jakmile se venku začalo stmívat, popadl mě doma záchvat migrény. Ta se u mě projevuje aurou před očima, vidím prostě jen samý mžitky a nemůžu vůbec nic dělat. Musím si na půlhodinku lehnout a čekat, až to přejde. Což jsem taky udělala. Jenomže mě okamžitě začaly přepadat strašný stavy, cítila jsem úplně hmatatelně svůj zánik, smrt, a zase ten živočišnej děs a paniku z toho, že žiju, nebo spíš z toho, jak žiju. Zánik a smrt, ten strhující vír, se zdály jako mnohem přijatelnější alternativa než takovejhle život s vymýšlením píárkovejch akcí a šotů nutících k nakupování čehokoli.
Když mě záchvat migrény přejde, cítím se pokaždý jak praštěná, a tak jsem se rozhodla jít brzy spát. Navíc jsem Marka vyprovokovala i k milování, no, zčásti to bylo ze zdravotních důvodů, zabírá to totiž proti migréně, ale bylo to i docela hezký. Opravdu jsem nečekala, že mě zdrtí ještě mnohem horší sen než včera!
Projížděla jsem ve vagonu metra pod Vltavou a věděla jsem, že zrovna hrozej povodně. Že tam nad mou hlavou se pomalu říčním korytem valí obrovský, těžký vodní masy a hledají, kudy by z toho omezenýho objemu unikly. A najednou se to stalo, to, co jsem věděla od začátku: voda vnikla do tunelu a rychle ho zaplavovala.
Vlak se zastavil, všechny světla zhasly a dovnitř vagonu se začala hrnout studená, páchnoucí vltavská voda. Tápala jsem po nějaký tyči, který bych se mohla držet, proud mě vrhl pod střechu vagonu, kde ještě zbývala bublina vzduchu. Dusila jsem se mrazivou vodou, která mi šplíchala proti ústům a nosu. Snažila jsem se nevdechnout vodu, jak dlouho to jen šlo, zápasila jsem o poslední báječný, sladký, volný nadechnutí... A pak jsem najednou věděla, že jsem utopená. Ocitla jsem se přímo v kalný vltavský vodě, už jsem se nedusila ani jsem necítila chlad, přes zorný pole mi přeplulo pár stříbřitě lesklých rybiček, ale hned mi zmizely v hnědavý vodní mase. Plula jsem až dole u dna řeky a pozorovala jsem jednotvárně hnědošedý bahno a kameny,  po kterých se plazili vypasení vodní šneci, s ulitama ve stejným hnědošedým nádechem. Podívala jsem se na svý ruce a zjistila jsem, že mi jeden šnek leze po zápěstí. Jeho dotek jsem ale necítila. Zvedl se mi žaludek.

Probudila jsem se. V ústech jsem měla odpornou pachuť, jako bych se opravdu nalokala špinavý vltavský vody. Vyhrabala jsem se z postele a zjistila jsem, že Marek zaujatě pozoruje akvárium. Koukla jsem se do něj taky. Zatím jsme v něm měli jen pár živorodek, ale teď v něm lezli dva obrovský šneci. No samozřejmě. Přesně stejný jako ten, co jsem ho před chvílí měla přicuclýho na ruce.
"Kde se tu vzali ty šneci?" zeptala jsem se Marka.
"Přece jsem je přinesl už včera, koupil jsem je v akvaristice. Měli by čistit nádrž od řas," odpověděl. "Jsou hezký, co? Koukej ty tykadla! A jak se mu vlní noha!" ukázal na jednoho, který právě lezl po skle. Zespoda byly na svalnatý noze opravdu vidět vlnky, světlejší a tmavší posunující se proužky. Napadlo mě, že se ten šnek chce ke mně přisát, a zpanikařeně jsem ucukla. "Hnusný," řekla jsem.
"Nejseš ňáká vadná?" odsekl Marek.

Celej den jsem musela přemáhat návaly úzkosti a paniky, který se mi vynořovaly v mozku, podobný těm peristaltickejm plžím vlnám. Prezentaci klientům jsem jakž takž zvládla, a když se mě Divous zeptal, jestli se necítím ve svý kůži, prostě jsem mu jen řekla, že já jsem vlastně pořád troska, takže na tom není nic zvláštního.
Večer jsme ale šly s holkama do fitka a pak na skleničku k Vymačkanýmu hroznu, tak jak to děláme pravidelně. Klaudie okamžitě postřehla, že jsem nějaká strhaná, a Eliška mi řekla, že na mně začíná už fakt být vidět ten věk. Tak jsem jim to všechno vysypala, i když mi to samotný připadalo jako nesmyslnej blábol. Že chystám betlémovou scénku na Petříně a že od chvíle, kdy jsem se tím projektem začala zabývat, u mě propukla nějaká neuróza, psychóza nebo co, pořádně se nevyspím kvůli nočním můrám a prostě už nejsem vůbec nikdy happy. Mám pocit, že puknu, že bych měla udělat nějaký úplně zásadní gesto, jako třeba nechat celý svý kariéry a začít žít v chudobě a odříkání, že abych si zachovala zdravej rozum, měla bych na sebe uvalit nějakou řeholi, třeba mít dítě... cože? Co jsem to vyslovila? Zhrozila jsem se sama sebe. "No vidíte, už mluvím z cesty," zasmála jsem se tomu, i když mi do smíchu nebylo ani trochu.
"Biologický hodiny tikají a to ti leze na mozek," konstatovala Klaudie.
"Kde na Petříně to chceš natočit?" zeptala se Eliška.
Už na gymplu měla Eliška tak trochu sklony ke snaživýmu šprtounství, klasickej gympl si na rozdíl ode mě a Klaudie užívala, ovšem pak se ta její snaživost přetavila do touhy pomáhat zvířátkům. Takže dneska pracuje v neziskovce, kde bojuje za práva zvířat, zatímco já a Klaudie se slušně živíme plodama všeobecně bujícího konzumerismu.
Vysvětlila jsem jí, že mě zaujala Kaple Kalvárie, a Eliška doslova nadskočila na židli. "No jasně, to je to místo! Je tam negativní morfický pole."
Tyhle new age bláboly nemám vůbec ráda. "To jako myslíš, že poskvrňuju reklamou základy křesťanství, takže se mi pánbíček takhle mstí?" uchechtla jsem se.
Klaudie významně obrátila oči v sloup.
"Ale holky, copak se nepamatujete na tu historii s tím pohanským knězem?" řekla Eliška.
Zavrtěla jsem hlavou a pomyslela jsem si, že tohle mi teda ještě scházelo, poslouchat nějaký školometský knihomolský výklady. Klaudie se ušklíbla.
"Tak jste nedávaly v dějepisu pozor," hustila do nás nadšeně Eliška. "V době, kdy se u nás rozmáhali křesťani a snažili se všemožně vykořeňovat tu starou pohanskou víru, udělal nějakej pohanskej kněz - no, možná to byl velekněz - poslední zoufalej pokus zvrátit poměry tím, že se právě na vrcholku Petřína oběsil. Prostě klasická lidská oběť. Samozřejmě že křesťani pak udělali všechno pro to, aby se na starej pohanskej kult zapomnělo a aby se úplně vyzmizíkoval. Jestli nám o tom říkali něco víc, tak jsem to zapomněla. Ale teď, jak tě slyším,  tak mě napadlo, že to musí souviset. Prostě intuice."
Zvláštní bylo, že v tý chvíli jsem prostě VĚDĚLA, že to tak je. Zapadalo to do mých podivných počátečních pocitů, že s vrcholkem Petřína kolem rozhledny je něco v nepořádku,  že se tady duchovní a pouťový prvky mísí velice groteskním způsobem, že křížová cesta a Kalvárie naznačujou něco až zlověstnýho, mučednickou smrt, obětování života kvůli víře... a k tomu ten svatej Vojtěch a pohani... stejnej motiv. Posledním členem trojice je ten pohanskej kněz, jehož jméno křesťani zcenzurovali, jako všechno ostatní, co souviselo s pohanským kultem. Co když Hladová zeď opravdu protíná a oslabuje nějaký siločáry? Co když podobnej smysl, totiž něco zažehnat, měly mít ty štuky na fasádě kaple Božího hrobu,  židovská hvězda a další tajemný znamení? A navíc všechny ty pokřivený zrcadla v Bludišti. Proč zrovna tady?
No budiž, mohlo to tak být - až na jednu věc. "Nojo, holky, ale proč by to prokletí, ta magická síla nebo co to je, pronásledovalo zrovna mě? Když si vezmete, jak malicherná je moje pitomá reklama proti tomu všemu, co se tam už dělo, co na tom místě postavili tři kostely, křížovou cestu, bludiště, co vypadá jak kýčovitej dort, zubatou zeď, a dokonce napodobeninu Eiffelovky... to nechápu."
"Možná že právě proto," podotkla Klaudie, "tady stavěli tak chaoticky jednu stavbu za druhou, a každá je šílenější než ty předchozí. Protože tady cítili to divný morfický pole."
"No dobře, dobře, ale co s tím mám společnýho já?" protestovala jsem. "Copak jsem někomu ublížila? Nebo snad chci někomu ublížit?"
"Já nevím," řekla váhavě Eliška, která si z nás tří zachovala asi nejvíc svědomí, co se týče prznění kulturních hodnot a tak. "Ale bůhvíproč se mi vybavuje, jak nás na gymplu upozorňovali na jemnej rozdíl mezi dvěma frázema: Numquam noces znamená nikdy neuškodíš, kdežto numquam non noces znamená, že není chvíle, kdy bys neškodil."
"Proč to sakra říkáš?" vylítla jsem. "Přece nedělám nic špatnýho. Prostě se snažím živit, jak umím."
Eliška zrudla v obličeji. Bylo mi jasný, že mě nechce karatelsky poučovat o tom, že třeba zrovna ona sama dělá spoustu altruistickejch věcí. Hlavně pro zvířata, samozřejmě. Vždycky byla strašlivě decentní. Ani tentokrát mě z fleku neseřvala, ačkoli já bych to skousla, ale jen tiše - jako by to chtěla zamluvit - navrhla: "Víte co, vlastně jsem vás nechtěla pozvat. Ale přijďte v sobotu do ZOO, máme tam takovou dobročinnou akci..."
"Určitě budete vypouštět zvířata z klecí na svobodu!" prohlásila Klaudie.
"Naopak, děláme to ve spolupráci s managementem zahrady," vysvětlovala Eliška, "bude to takovej zábavně naučnej předvánoční program, a samozřejmě že to děláme dobrovolně, bez odměny," významně se po mně koukla a zvedla obočí.
Sice mi tím šla na nervy, ale přiznávám, že jsem se kapku zastyděla. A to byl asi ten hlavní důvod, proč jsem se do tý ZOO opravdu vypravila. I s Markem.

Do soboty jsem už pěkně pokročila s prací na tý svý petřínský reklamě, všechno jsme zařídili, zprodukovali, ale duši mi pořád svíral takovej divnej neklid. Aspoň že ty hrozný sny mě už nepronásledovaly. Měla jsem ovšem takový tušení, že mě něco temnýho a depresívního potká ještě do třetice, ne že by to musel být nutně další příšernej sen.
Ten výlet s Markem do ZOO se absolutně nevyvedl.
Vytáhla jsem ho tam a ukecala pod heslem, že člověk přece musí do vztahu něco investovat. Sama bych daleko radši zůstala doma a makala. Dotvářela ten reklamní spot. Jenomže jsem doufala, že hezky na vzduchu zaženu zbylý chmury a depky.
Dobročinnýmu programu jsme se nakonec vyhnuli obloukem - nestála jsem o to, shlukovat se v chumlu lidí a pištících dětiček před stanovištěma, kde dobrovolníci včetně Elišky cosi vykládali a měli nachystaný nějaký více či méně pošetilý hrátky a odměny. Ale i tak mi Marek šel děsně na nervy. A já jemu evidentně taky.
U výběhu s roztomilýma jihoamerickýma pralesníma psíkama (teda vypadají roztomile, ale údajně vás povalej a prohryznou vám krk, než se nadějete) šíleně řvali nějaký fakani. Tak jsem se začala - jak to mívám ve zvyku - jako hroutit, obracet oči v sloup a posunkama naznačovat, že bych jim nejradši zakroutila krkem. Načež Marek mi to VYTKNUL! Že prej jemu osobně nejdou ani tak na nervy ty haranti samotný, ale to, jak jdou na nervy mně, jak vyvádím a předvádím se! No páni, a já to divadýlko dělám hlavně kvůli němu (teda ne že by mi VŮBEC na nervy nešli, to zas ne), ale proto, že dobře vím, že on nechce děti, a bojím se, že by mě mohl podezírat, že já třeba děti chci, konečně je mi už pětatřicet. Jenomže já se ani neodvažuju na takový věci myslet! - A on mě nenechá ani se odreagovat, udělat pár nevinnejch posunků! Příšerně mě to rozlítilo.
Zarytě jsem mlčela a myslela jsem na to, že už se před ním nebudu takhle pitvořit, abych se mu jako zavděčila, už nikdy v životě ne! A když se Marek díval moc dlouho na nějaký zvíře - on má dost dlouhý vedení, totéž je to na veškerých výstavách, stojí před každým exponátem děsně dlouho - významně jsem se dívala na hodinky a vzdychala jsem. Všechno dovršil hnusnej rozbředlej oběd v přilehlý restauraci, u kterýho jsme na sebe nepromluvili ani slovo.

V neděli přišla ta třetí rána, nebo jsem si aspoň myslela, že je to ona.
Najednou mi volala Zorka, Divousova asistentka, že Divouse odvezli na áro. Samozřejmě že rovnou z agentury, měl ve zvyku makat tam i o víkendu. O chvíli pozdějc mi volal Rychlokvašák a hlas mu zněl zjevně triumfálně: Staroch Divous už to má za sebou! Konečně to ani nebylo zas tak velký překvapení, už pár let měl různý náběhy na infarkty a mrtvičky. Ale nebyl zas tak strašně starej - no, pětapadesát. Podle Rychlokvašáka žádnej rozdíl proti mým pětatřiceti.
Rychlokvašák nelenil a s mým vánočním šotem i s mou celou kariérou byl hotovej ve vteřině. "Celý to byla sračka," prohlásil. "Nikdo neví, co to jako mají bejt ty tři králové. A proč jako velbloud. Nikdo přece nečte ňákou uhozenou bibli. A ty," dodal krvelačně, "buď zůstaneš ve firmě na juniorský pozici, kde po tobě budu všechno kontrolovat a dám ti poloviční plat, anebo můžeš jít rovnou."
No, jak říkám, v první chvíli jsem si myslela, že tohle je ta třetí rána, že morfický pole  vyvolaný přes časovou propast širokou asi tak dvanáct set let tím pohanským veleknězem zafungovalo tak, že sklátilo Divouse a současně mi znemožnilo dělat tu urážlivě nablblou reklamu: sama sobě jsem to nechtěla přiznat, ale nedá se nic dělat, moje zamýšlený veledílo samozřejmě BYLO urážlivě nablblý, a právě to možná tajemným silám magična vadilo nejvíc.
Že je všechno jinak, mi došlo až tak o dva týdny pozdějc. Během tý doby jsem se mořila rozhodováním, jestli se nechat deptat Rychlokvašákem na juniorský pozici, nebo si dát chvíli voraz a nedělat nic, nebo prostě jen to, co se mi opravdu chce, a možná - i když tím si nejsem vůbec jistá - taky nabrat v životě nějakej novej směr. No a najednou mi to začalo být jasný. Totiž zničehonic mě přepadly takový nepohodlný pocity tlaků v prsou, od rána do večera mě pronásledovala ospalost a když jsem měla prázdnej žaludek, zmocňovala se mě lehká nevolnost, prostě žaludek jak na vodě, takže jsem pořád něco uzobávala.
Zatrnulo mi. Napadlo mě totiž něco strašnýho. Teda aspoň až doteď bych řekla, že ta představa je strašná. Koukla jsem se na paletku s antikoncepčníma práškama: no jasně, jak jsem měla ty hrozivý sny, zapomněla jsem je brát, a pak jsem sice zase začala, ale to už bylo pozdě. Podle prášků bylo pondělí, podle skutečnýho kalendáře už pátek! Běžela jsem do lékárny pro test, ale bylo to skoro zbytečný.
Věděla jsem, jak na tom jsem.

Na Boží hod jsem v televizi zahlídla reklamu pro BABEX, kterou dělal Rychlokvašák. Dorůžova vymydlená vzorná cukrkandlová rodinka, maminka s načinčaným účesem čerstvě od kadeřnice kvokající nad roztomile chrochtajícím mimčem, tatínek slavnostně otevírající dveře do předsíně, odkud vjel na kolečkách zpívající robot RMX-15 třímající v kovových chapadlech plínky a dudlíky... prostě přesně ve stylu německejch reklam, určenejch těm nejnatvrdlejším helmutům.
Nemohla jsem si pomoct a rozplakala jsem se. Bylo to silnější než já.
Musím uznat, že Marek projevil snahu. Trochu rozpačitě si ke mně poposedl na gauči blíž a pohladil mě po vlasech. Pak ale ruku stáhnul, jako by si nebyl jistej, jestli mě nerozzuřil. "Nebul!" konejšil mě. "Takhle je to pořád lepší, než když jsi z toho mermomocí chtěla dělat umění. Tak ty lidi mají, co chtějí, no."
"Ale já nebrečím kvůli... kvůli..." škytala jsem.
"Hele, stejně tě to místo nervovalo, ještě když jste tam měli Divouse, tak se na to vykašli a najdi si něco jinýho, ne? Vem si, že teď s tím novým šéfem, to by ses takhle hroutila pořád!"
"Jenže já nebrečím... ani kvůli..."
Musela jsem se vysmrkat.
"Tak kvůli čemu jako teda brečíš?"
Rozhodla jsem se, že mu to povím. A že nechám věcem volnej průběh. Nejhorší je pořád něco řešit. Nebudu nic řešit. Teď jsem na to neměla sílu, a ani na to, abych to Markovi řekla.
"Quid facerem, tážu se!" rozhodila jsem bezradně ruce.
"Cože?"
"Quid facerem? Co jsem měla dělat? Pověz mi, co jsem jako sakra kdy měla udělat jinak?"