Štíhlá jako modelka?

Dostala jsem nepříjemnou chorobu, na kterou bych ještě před takovými patnácti lety pravděpodobně umřela. Potýkám se s ní – zdá se, že úspěšně - jen díky obdivuhodnému pokroku lékařské vědy, ovšem mimo jiné jsem během pár měsíců vyhubla na kost. Když jsem se po nějaké době přišla podívat do redakce ženského časopisu, kde pracuji, naše módní redaktorka se nechala unést upřímným nadšením: „Ty teď máš přesně parametry modelky! To ti závidím, být takhle šlank!“ Přitom sama je štíhlounká, ale přece jenom nevypadá jako právě vysvobozená z koncentráku.
Samozřejmě že mi to v první chvíli zalichotilo a upřímně mě to potěšilo, ale pak jsem si řekla, že je na tom názorně vidět, jak je ve světě módních trendů přece jen cosi shnilého. Ano, při výšce 176 kg jsem vážila 53 kg, což je opravdu žádoucí váha pro modelky, jenomže jako majitelka zcela průměrné stavby těla, ani křehce éterické, ani podsadité, jsem v tomto stavu vypadala opravdu příšerně. Všechna žebra mi byla detailně vidět a stejně tak i klouby nohou,  mezi stehny mi zela ošklivá mezera. Nejširším místem mého těla byla ramena a zbytek byl tyčkovitý, bez jakýchkoli oblin. Tohle že by měla být ideální váha? To snad ne. Přiznejme si, že od přírody má modelkovské parametry, které při takzvaně „ideální“ váze vypadají dobře, jen zlomek, možná desetina, populace.
Na internetových stránkách hubnoucího spolku STOB jsem si našla automatický výpočet BMI, Body Mass Indexu, a vyšlo mi, že moje zdravá, nepodvyživená váha začíná na 57 kg. I toto číslo se zřejmě vztahuje na křehčí, éteričtější typy postav. Jenomže každá pubertální a adolescentní dívka, která řeší svoji linii (a která ji neřeší?), má před očima desítky a stovky obrazů ženských těl balancujících na pokraji podvýživy, doprovázených informacemi o takzvané ideální váze, která ale u většiny populace znamená permanentní hladovku. Ideál na hranici podvýživy znamená neustálé riziko, že mladé ženy sklouznou do pasti mentální anorexie. V podstatě platí, že nikdo nikdy není dost štíhlý, všichni se neustále paranoicky sledují a soupeří, kdo víc zhubne.
Věřím, že průměrná česká žena kvůli této tyranii stráví konverzováním na téma hubnutí snad několik hodin denně, které by mohla věnovat daleko zajímavějším a užitečnějším věcem. Na druhé straně si tenhle diktát na sebe vlastně uvalujeme samy. Ze strany normálních heterosexuálních mužů rozhodně nehrozí, že by nás tlačili do hubenosti postrádající ženské křivky. Ale odolejte moci obrazů, které se na vás neustále valí z médií!
Snad by pomohl posun ideálu do trochu rozumnějších sfér. Je pravda, že hubené modelky a herečky jsou fotogenické, protože jak známo fotografie i film přidávají kila. Ale na druhé straně se podívejte na nějaké fotografie z doby secese, kde jsou zachyceny krásky dmoucích nejen ňader, ale i ostatních tvarů, mnohdy zcela oblých, které přesto nijak neztrácejí šarm a jsou okouzlující. Jinými slovy, všechno může být jen otázka stylingu. A naopak, prolistujte si stránky nějakého módního časopisu se záběry z přehlídkových mol, a objevíte tam kromě atraktivních modelek jistě i několik takových, nad jejichž vychrtlostí se zhrozíte a u kterých se už o kráse lidského těla vůbec nedá mluvit. Kde se bere ta záliba v koncentráčnických typech? Nemohli bychom se my – jakožto konzumenti – prostě rozhodnout, že co je moc, to je moc, a že už je nechceme?