Vzpoura mitochondrií(časovaná bomba)

Marie a Petra měly v agentuře stoly čelem přiražené k sobě a koukaly na sebe přes monitory počítačů už několik let. Marii šla Petra silně na nervy. Obě byly čtyřicátnice, ale zatímco Marie měla ležérní chování mladé dívky a své věty proplétala samým „to je super“ a „to je hustý“, Petra byla snad už od útlého dětství upjatá dáma a dělala znechucené grimasy i nad tím, když si Marie přinesla takeaway oběd z fastfoodu, obvykle sýrovou bagetu a nějaký salát, a pojídala ho rovnou z papírového pytlíku, s pohledem upřeným na obrazovku počítače.
Marii bylo tak trochu záhadou, jak a co vlastně Petra obědvá. Zdálo se, že na oběd nechodí vůbec. Ne že by to Marii tak moc trápilo, často si říkala, že Petra je jí úplně ukradená. Tedy měla by jí být v ideálním případě ukradená; ve skutečnosti ji tisíci drobnými způsoby strašně štvala.
Do agentury obvykle dorazila později než Marie a už od recepce bylo slyšet hlučné klapání jejích lodiček na vysokých podpatcích. Cestou do práce se zastavila v řeznictví a teď zamířila do kuchyňky, otevřela lednici, už beztak přecpanou jogurty a svačinkami ostatních zaměstnanců, a narvala tam fláky krvavého masa, zabalené ve folii a papíru, ale přece jen prosakující, takže v pozdním odpoledni už syrová šťáva a krev zatékala do štěrbin lednice a začala tam nechutně zasychat a mdle páchnout. Marie to zkoušela Petře vyčíst, ale ta jen dotčeně našpulila rty a prohlásila, že lednici má přece udržovat v čistotě ukrajinská uklízečka Světlana. Marie ji o to zkusila požádat, ale Světlana prohlásila, že to nemá v popisu práce. Od té doby se Marie lednici radši obloukem vyhýbala, ale v nitru ji přece jen hnětlo, že ji nemůže používat. Ostatním zaměstnancům agentury byly takové věci úplně jedno. Málokomu z nich bylo přes pětadvacet a Marii došlo, že ji to zřejmě tak hněte proto, že je o generaci starší než oni. No jasně, takzvaná generační propast. To jí taky na náladě nepřidalo.

Dneska od rána Marie při pohledu na Petru cítila něco víc než obvyklý odpor.
„Šéf ti vrátil tu promotion kampaň tenisek se zabudovanou digitální váhou a měřičem tepové frekvence,“ oznámila Petra Marii na uvítanou. Znělo to velmi špičatě a triumfálně. „Že prý tomu chybí šťáva, není to dost nápadité.“
Marie v duchu zuřila, ale ne kvůli šéfovi, všechen její vztek se soustředil na Petru. Proč mluví tak hloupě spisovně? Proč má na hlavě tu příšernou neupravenou trvalou, která je zepředu silně nalakovaná a uplácaná, ale na temeni, kam si zřejmě nevidí, se hnusně rozpadá? Copak ta čůza nikdy neslyšela o stylingových pěnách a gelech? Proč si proboha dává TRVALOU? A proč si ty vlasy LAKUJE? Úplně jako by na prstech cítila lepkavou tvrdost Petřina účesu. Zmocňovala se jí touha drapnout ji za ty odporné vlasy a všechny je jedním mocným trhnutím vyrvat.
A co je nejhorší – patří k nim! Patří k těm druhým! „Ona patří k těm druhým, nedej se, znič ji!“ rezonoval jí v hlavě neodbytný hlas, přehlušující všechny ostatní myšlenky. „Chce tě obrat o muže, o bezpečí, o obživu! Ona se stane první ženou a ty budeš otrokyní! A ona se ti bude vysmívat!“
Marie si přestala uvědomovat, že sedí za psacím stolem s počítačem. V hlavě se jí vyrojily vzpomínky na život jejího rodu předtím, než přišli ONI. Ti krvežízniví, masožraví cizinci z východních plání. Jak v klidu a míru uctívali Matku Zemi, jak tančili v maskách kolové tance kolem nejbujněji vyvinuté ženy kmene, která měla na hlavě nasazený slaměný košík kvůli anonymitě, aby bylo zřejmé, že je to bohyně a nikoli jedna z nich. Urostlé, plodné tělo měla potřené hlinkou, uvnitř kruhu kolem ní tančil muž maskovaný za Rohatého boha v kostýmu, který zdůrazňoval jeho erekci. A přes den pokojně pracovali na svých políčkách. ONI to všechno pokazili. Ne, ti nájezdníci je neporazili, naopak boj prohráli, jejich muži a chlapci byli pobiti, ale ženy a dívky přece jen zůstaly, zprvu jen v otroctví, ale  plíživě, pomaloučku vylepšovaly své pozice. Pro muže byly nové a zajímavé... A co bylo nejhorší, mládež Mariina kmene nalezla zalíbení v JEJICH obřadech a způsobu života, všechno, co dělali jejich rodiče a prarodiče, jim začalo připadat nudné a usedlé. JEJICH obřady, to bylo uctívání dravé zvěře, pouhých nízkých, nerozumných tvorů jako Velkého zubra, Šavlozubého tygra, Moudrého (prý moudrého!) medvěda. V Marii se při tom pomyšlení všechno bouřilo. Ty ženské jsou samy nízcí živočichové, pouhá zvířata!

Marie pocítila v celém těle nával horké krve: zlikvidovat ji, zničit ji, než bude pozdě! Muži se dali cizinkami omámit, ale my ženy si musíme udělat pořádek! Pozabíjíme je, i kdybychom každé z nich měly prokousnout hrdlo, oslepíme je, i kdybychom jim měly nehty vyškrábat oči. Vyhladíme je z povrchu Matky Země, ona to tak chce, nepřeje si na sobě nosit tyhle bytosti oděné do smradlavých kůží, a ne jako my do tkaných tunik ze lnu.
Můj muž nesmí protestovat. Petra je už přece stará, stejně mu nedá děti. V táboře lovců žvýkala celé dny kůže, až si užvýkala zuby, tady u nás se hodí leda tak k okopávání tuřínu...
Vrhla se na Petru a zaryla jí nehty, upravené do špiček pečlivou manikérkou, do tváří. S Petrou se překotila židle a Marie se na ni vrhla na zem. Petra se ji snažila od sebe odtrhnout a vyrazila ze sebe pronikavý jekot. Ta odporná bestie, jak se brání... je to hnus, hnus!
Marie se vší silou zakousla Petře do hrdla a tiskla vší silou čelisti k sobě. Zdálo se, že jimi drtí nějakou houževnatou chrupavku. Podvědomě hledala tepnu... a před očima jí houstla krvavá mlha.

Probrala se a měla kolem sebe bílo. Hlava jí třeštila a před očima se jí dělaly mžitky. Silou vůle zaostřila pohled a rozeznala, že je v síťovém lůžku. Nad hlavou jí viselo tlačítko, snad se dozvoní na sestru. Zkusila to.
„Čo je?“ ozvalo se nad ní po chvíli nevrle. „Mám veľa roboty... no tak hej, zavolám lekára.“
No jasně, sestry jsou dnes většinou Slovenky, napadalo ji ztěžka. Z jiného kmene. Ale ne nebezpečného. Jen uspěchaného. Co to jen se mnou bylo? nemohla pochopit.
Lékař vypadal asi tak na šestnáct let, ale (asi díky svému mládí) byl nadšený a dychtil jí všechno vysvětlit. Ze všeho nejdřív jí podal ruku a představil se.
„Jste sice na psychiatrii, paní...“ nahlédl do papírů, které si přinesl s sebou, „paní Sedláková, ale neděste se, to, co vás postihlo, se týká všech žen s vaší mitochondriální linií.“
„S mým... čím?“
Lékař jí vysvětlil, že k podobným případům došlo po celém světě. Lidstvo má jak známo sedm základních typů mitochondriální DNA, které se dědí vždy po matce, takže se dá vlastně vysledovat sedm dávných „pramatek“.  Vysvětlováním, co je to mitochondriální DNA, ji nechtěl unavovat. „Muži mají tuhle DNA po matce také, ale žádného muže tahle vlna nepostihla. Vědci to teď intenzivně řeší, ale nejpravděpodobnější hypotéza zní tak, že ženy vašeho mitochondriálního kmene měly v genech zabudovaný příkaz k hromadnému útoku v určitou dobu. Vaše DNA prostě odstartovala válku proti nepřítelkyním,“ zazubil se.
„Vy máte geny neolitických zemědělců, kdežto vaše kolegyně, kterou jste napadla, ale naštěstí jste jí jen trochu pohmoždila tracheu, má geny paleolitických lovců.“ Viditelně ho to bavilo.
„Hm... a to se může kdykoli opakovat? Znamená to, že mám v genech takovou časovanou bombu?“
„To je právě strašně zajímavé. Pokud to poselství dekódujeme, dokážeme tyhle – abych tak řekl – pokyny pro budoucnost předvídat. V kritickou dobu prostě dostanete léky, nebo vás někam zavřeme,“ zasmál se spokojeně. „Zatím vás pustíme. Ale pozor, je možné, že vaše kolegyně má v genech podobný příkaz, jen se o pár dní opozdil.“